O výstavě
Praha a Norimberk, města, která od roku 1990 spojuje oficiální partnerská smlouva, mají staleté vazby, dané historickým kontextem, reprezentovaným především osobou Karla IV. jako německého císaře. V těchto vztazích a jejich dalším historickém vývoji však velmi často nešlo jen o politické konsekvence, ale i o významné kontakty v oblasti umění a vzájemné prolínání názorových proudů a tendencí.
Na toto tradiční propojení obou měst v minulosti i současnosti chce navázat naše výstava, která bude recipročně prezentována jak v Praze, tak i v Norimberku a jejímž tématem je konstruktivní konfrontace současné výtvarné scény a uměleckého dění v české a ve franské metropoli.
S cílem představit svébytný vývoj, ale zároveň i výraznou orientaci na řešení soudobých otázek výtvarného umění napříč generacemi českých i německých autorů byla vytvořena společná expozice celkem osmi – po čtyřech z každé strany – pražských a norimberských umělců střední a starší generace, kteří jsou díky své již nepřehlédnutelné pozici v národním i mezinárodním kontextu současného výtvarného dění zároveň zárukou kvality i širší divácké odezvy expozice. Záměrně však byli vybráni umělci – 5 mužů a 3 ženy – v jejichž současné tvorbě lze přes všechny rozdíly nalézt obsahové i formální paralely. Jejich díla tedy nejsou stavěna do protikladu, ale naopak ve vzájemném dialogu obdobných výrazových nebo technických prostředků nabízejí divákům vlastní koncepční pojetí.
Protipólem Zdeňka Berana (1937), jednoho ze zakladatelů skupiny Zaostalí, jejíž členy pojily životní a umělecké zkušenosti z avantgardní éry nekonformního českého umění 60. a 70. let, bude z norimberské strany sochař Hubertus Hess (1953), jehož s Beranem spojuje především zájem o materiál uměleckého díla a jeho prostorové ztvárnění.
Xenia Hoffmeisterová (1958) glosuje ironicky naši přítomnost: její realistické zobrazení takřka běžných každodenních předmětů a témat přechází do naléhavé imaginativní výpovědi v neotřelých formách i významech. Jejím protějškem v naší expozici bude Peter Angermann (1945), který stejně jako Hoffmeisterová ve svých na první pohled spíše tradičních dílech skrývá kritickou ironii, díky níž se jeho interpretace skutečnosti stává neotřelou a lákavou.
Veronika Bromová (1966) patří ke známým autorkám soudobé fotografie, spojené někdy s prostorovými instalacemi nebo i videoartem. Stejnému výtvarnému žánru se věnuje i Pirko Julia Schröder (1970), která však na rozdíl od Bromové, která se soustřeďuje na vytváření své zcela osobní reality, skutečnost spíše anatomicky rozkládá, aby ji pak zase spojovala v nových překvapivých souvislostech.
Vladimír Kokolia (1956), jehož mnohostranný talent směřuje i do oblasti básnické, „modeluje“ své kresby a malby jasnou linií, stejně jako jeho norimberský protějšek Peter Kampehl (1947). Zároveň se oba malíři ve své umělecké výpovědi nenechávají omezovat plochou svých obrazů, ale mnohonásobně ji překračují směrem do celého výstavního i životního prostoru.